Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noční můra

6. 7. 2007

„Nemůžu spát, pane doktore,“ zopakoval Jan poněkolikáté za předešlou čtvrthodinu a připadal si jako úplný pitomec. Připadala mu trapné, že řeší svůj problém s cizím člověkem,  ale  bylo to jedna z posledních možností, které dosud nezkusil. Jeho problém začal zhruba před měsícem, kdy po dlouhém úmorném dni tvrdě usnul a záhy se propadl do strašidelného snu. Probral se do noci oproštěné od běžných zvuků města, snaživé vrzání cvrčka přerušoval pouze občas vzdálené brumlání automobilu. Zíral naprosto bdělýma očima do tmy, zalitý potem a  jeho srdce se předhánělo s rytmem cvrkání , buch, buch, švš, buch , šššv…. Nedovedl si představit, že by se opět ponořil do spánku, i poté, co se mu adrenalin vrátil do normální hladiny. Až do rána si četl, zapínal a vypínal televizi. Dokonce se i vysprchoval , převlékl do suchého trička , ale dával si dobrý pozor, aby znova neusnul. Nechtěl, aby se znova vrátil ten sen.

 

Tím začala opakující se peripetie, kterou tak důvěrně zná každý nespavec. S tím rozdílem, že Jan by klidně spát mohl. A ze začátku taky spal, večer co večer uléhal do znavený do postele, aby se v tu ve čtvrtině, tu v polovině noci probudil svým vlastním výkřikem ze strašného snu. Po týdnu tohoto soukromého nočního promítání byl úplně vyděšený. Vypravil se nejprve za rodinným lékařem , který jej prohlédl, poptal se na pár věcí a shledal jej na rozdíl od Janova pocitu  zdravějším než kdykoli jindy. Na závěr mu doporučil, aby načas vynechal večerní sledování televize a nejedl před spaním těžká jídla.  Popuzený Jan, jehož jediné vizuální „vzrušení“ se odehrávalo v noci ve vlastní režii,  pak zkusil návštěvu neurologa, který vyloučil možnost mozkového nádoru. Nakonec si Jan  řekl si, že nic nezkazí návštěvou psychologa.

Tak tu teď sedí a snaží se tomu doktůrkovi popsat, proč se tolik obává spánku. Aby se lépe soustředil , zavře oči a vysvětluje: „Vlastně to zezačátku nebylo tak hrozivé. V mém snu najednou vedle mne stál muž, sympaťák, přibližně stejně starý i stejně vysoký jako já, vlastně mi byl docela podobný, až na ty oči…. Položil mi ruku na rameno,“  Jan se krátce podíval na psychologa, „ nevysvětlujte si to jinak, necítil jsem sexuálního, nejsem latentní homosexuál… Jak mi dal ruku na rameno, ucítil jsem, že moje dlouho pobolívající rameno, které jsem si namohl na volejbalu, je úplně v pořádku. Překvapeně jsem se na něj podíval a on mi povídá:    „V pořádku, chlapče, takhle hezky pomalinku tě dáme dohromady.“ Nechápal jsem, co tím myslí a  když jsem se mu podíval do očí, zjistil jsem, že mají zlatou barvu. Ty oči byly krásné a přitom hrozivé, tak nelidské, jejich zorničky se zmenšovaly , tmavou barvu nahradila zlatá a ta zlatá záře začala oblévat jeho tvář a rozšiřovala se dál, pak z té záře vyrazila taková malinká chapadla a vystřelila proti mně a já zakřičel a pak se vzbudil, “ Jan se otřásl při vzpomínce na svoji noční můru a sáhl po šálku s kávou, kterou mu doktor při příchodu nabídl. „Chápejte, pane doktore, já vím, že se to dá velice obtížně popsat, ale ta hrůza, kterou jsem zažil, není prostě popsatelná, to si prostě člověk musí prožít.“ „Tedy, prožít,“ pousmál se hořce, „spíš prosnít“.  

„Každý sen se situace opakuje,“ pokračoval, když se napil kávy.  „Pokaždé ke mně přichází, ten člověk se zlatýma očima  a pokaždé na mně něco vylepší“ . 

„Vylepšuje vás?“  klidně pokýval hlavou doktor Zachariáš.  „Jak?“

 „No, minulou středu jsem se prohlížel a zjistil, že už nemám jedinou jizvičku. Já jsem , pane doktore,  jako každé dítě pořád padal a těch jizev a jizviček, jenom bradu jsem měl zašívanou aspoň třikrát. Pak zlomenina lokte, dvakrát noha, tam mám dokonce hřebík. No,“ zarazil se Jan, „ vlastně prý nemám. To mi tvrdil on, že mi ho vyndal a noha je prý jako nová. No co, o hřebíku já nic nevím, na rentgen jsem kvůli tomu nechodil, ale , doktore“, Jan zmlkl a zadíval se  vyděšeně na Zachariáše, „ všechny moje jizvy prostě zmizely. Moje tělo je fakt netknuté, jsem jako narozené miminko, žádná vada, žádná jizva, nic…“

Jan zmlkl a v místnosti se rozhostilo ticho. Zachariáš se díval na Jana, jeho obličej nedával najevo žádné emoce. Jan hleděl do svého šálku s tou příšernou břečkou a mlčel. Po chvíli mrzutým hlasem pokračoval: „ A nejenom jizvy. Ve čtvrtek mi vyměnil žlučník. V pátek žaludek. V neděli cévní systém. Jsem stále zdravější , kromě toho, že nespím, mám spoustu energie , nic mně nebolí, jsem zkrátka doslova jako vyměněný.“  Jan se zoufale podíval na doktora. Očekával nedůvěru, snad i skrytý výsměch.

„ A proč vám to tak vadí ?“, otázal se Zachariáš měkkým hlasem , ve kterém nezazněla ani trocha nedůvěřivosti. Spíš zněl spokojeně.

„Ale, chápejte, pane doktore, to je přece nemožné!“, vykřikl Jan zoufale. Na chvíli zapochyboval, jestli ho doktor vůbec bere vážně a nadával si, že sem vůbec lezl.

„Já vám věřím, příteli, “ řekl doktor , jako by mu četl myšlenky. „Stačí se na vás podívat, jste prostě ztělesněné zdraví.“ „Když si vzpomenu, jak jste před půldruhým měsícem vypadal,“  dodal jakoby pro sebe.

Jan se zmateně podíval na doktora Zachariáše.  „Vidím vás poprvé v životě, jak víte , jak jsem vypadal dříve?“

„Jak jste vypadal, jaký jste byl, na co jste myslel, to není teď podstatné, “ mávl rukou Zachariáš. „Teď je důležité, jak je vám dnes.  Cítíte se dobře, nic vás nebolí ?“ tázavě se zadíval na Jana.

„Je mi fajn, celé moje tělo je naprosto zdravé, jsem úplně nadupaný !“ křikl vztekle Jan. „Až na to, že jsem blázen. Copak tohle je možné?!  Náš rodinný lékař mně chválí , že jsem si zlepšil životosprávu. Ale já nedělám vůbec nic, kromě toho, že očekávám každou noc léčebnou návštěvu,“ uprskl posměšně.

„To je v pořádku, příteli,“ předklonil se doktor Zachariáš a položil ruce Janovi na ramena. „Hezky se uvolněte , podívejte se mi do očí a věřte mi, nejste blázen. Jste naprosto zdravý, vylepšený, perfektní. No, řekněte si to hezky nahlas: - jsem perfektní!“

Jan se díval doktorovi do očí a žalostně pronesl: „Já ale nejsem perfektní. Tělo ano, to je v pořádku, ale mozek, pane doktore, ten je asi úplně špatný…“

Doktor Zachariáš se napřímil a nespouštěl z Jana oči. „To je také v pořádku, chlapče, už se na tom pracuje. Teď nastává poslední fáze vylepšení. Hezky se na mně dívej.“

Tmavé zorničky doktorových  očí pojednou začaly měnit barvu, až se ztratily ve zlaté záři, která se rozlila po celé jeho tváři. Za chvíli jej obklopovala celého, Jan ztuhlý seděl a zíral, jak ze zlaté záře vystřelila směrem k němu malá chapadélka. Poslední , co vnímal , byla  doktorova spokojená slova: „Máš pravdu , Honzíku, zbývá jen vyměnit ten špatný mozek…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář