Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sarkofág

14. 1. 2008

Byla to nádherná pohádková  zima, když se Marek a Alena vypravili na svatební cestu. Jelikož oba milovali klid, rozhodli  se líbánky strávit v  kraji téměř nedotčeném civilizací, o kterém Marek slyšel z vyprávění svého kolegy.

Malý penzion v městečku K., který se jmenoval „ U Modrého medvěda visícího za krk’’ , si vybrali právě kvůli tomu podivnému názvu. Nemohli se dohodnout, zda se jedná o rafinovanou  reklamu nebo o historický název podložený nějakou dávnou událostí. Po krátkém pobytu na místě usoudili, že je to jen reklama, protože v tak tichém městečku rozhodně nežili lidé, kteří by projevovali snahu  kohokoli věšet za krk, natožpak medvěda obarveného namodro. Městečko i jeho obyvatelé působili velmi klidně, až ospale. Na ulicích i během týdne vládl klid nedělního odpoledne, kdy se za oknem pohupují sněhové vločky a člověk sedí zachumlaný do chlupaté deky, upíjí horký čaj a nechává se unášet do jiného světa hobitími příběhy. 

I březové háje okolo města, kam se Marek a Alena vydávali na dlouhé procházky, si přivlastnily  tu uklidňující atmosféru, jakoby v životě nešlo o nic jiného, než  si nechat kolébat duši klidem a oči jasem slunce, sněhu a nebe. Břízky v hájku – to byly manekýny perfektně sladěné s okolím , jen tu a tam odhalily tmavá místa kmenů, což jejich eleganci podtrhlo. Díky tomu zářivému světlu se lesy, prostírající se široko do kraje, nezdály nijak nebezpečné , naopak, lákaly k větším průzkumům a  Markovi a Aleně se několikrát podařilo zabloudit. Vždy se však bezpečně ještě za světla vrátili do vyhřáté náruče Modrého medvěda.

   Po návratech pak promrzlí v malé místnůstce , která  sloužila jako restaurace pro hosty i pro zaměstnance penzionu, čekali na večeři a popíjeli horný grog. Snažili se příliš brzo nepoddat únavě, která je díky dlouhému pobytu na čerstvém vzduchu  náhle přepadala a zmámeně poslouchali tlachání místních. Marek se dokonce zmátořil  natolik, že se několikrát zapojil do hovoru a vychvaloval zázraky místní přírody. Malý děda, po uši zachumlaný do zimáku, se na něj přemýšlivě zadíval a zamával pohádkovou fajfčičkou : „Jo, mladíku, to ste na to káp´. O zázrak se tady přímo jedná. Tyhle lesy totiž nejsou dílo přírody, ale nástroj našeho pána Boha“  Marek se shovívavým úsměvem přitakal a  děda se rozhodl, že musí celou záležitost jaksepatří osvětlit : „Když se vydáte na západní stranu a půjdete normální chůzí asi tak dvě hodiny, dojdete k rokli. Je hluboká, ale najdete tam stezku a po té přejdete na druhou stranu. A na té druhé straně“,  děda se odmlčel, zabafal z dýmky a protože to vlastně očekával, tak se Alena zeptala: „Co je na druhé straně, konec světa?“ „Nikoli, krásná dámo, je tam úplně stejný les s úplně stejnými břízkami, ale kromě břízek je tam něco navíc a to je ta podivuhodnost. V tom lese totiž každý, kdo chce vědět, kdy umře, najde svůj sarkofág. Čím bližší je doba jeho úmrtí, tím výraznější je podoba. Schránka  lidí, kteří to mají spočítané na dny, vypadá přímo jako jejich odlitek. U lidí, kteří mají žít déle, je to jen taková bílá kukla, skoro bez obrysů, no a ti, co budou žít hódně dlouho, takovou kuklu ani nenajdou, není ještě připravená “,  skončil své vyprávění děda. 

 Markův shovívavý úsměv se prohloubil: „Takže vy starousedlíci máte vystaráno. Zaběhnete si do lesíka a hned  víte, jestli máte začít stavět barák nebo si po návratu shánět nějakou pěknou rakvičku“.  Alena se na Marka zamračila. Dědy se jeho slova ale nijak nedotkla, však se také k němu blížila hospodská  s talířem. Poznamenal pouze : „Od nás  tam chodí málokdo. K čemu by to bylo. Vlastně, o tom lese to všichni vědí, ale nikdo tomu nevěří. Ani místní, ani lufťáci… A vy tomu taky určitě nevěříte.“  „Nevěříme, ale stejně děkujeme za pěkný příběh“ , snažila se Alena zamluvit Markovu přímočarost, ale děda již pečlivě schoval dýmčičku a krátce nato soustředěně uždiboval z vonících bramboráčků. Marek se také věnoval svému talíři, Alena trošičku zaraženě pokukovala po dědovi, toužila se ujistit, že to bylo prostě jen takové blábolení starce nad hrobem , „ vlastně nad sarkofágem“, uchichtla se pro sebe a pak se zarazila, „já jsem taky pěkný cynik…“ a dál na to nemyslela.

Když pak v jejich pokojíku skoro usínala, řekl Marek: „Zítra se tam vypravíme“. V ten okamžik se Aleně přestalo chtít spát: „Necháme to plavat, miláčku, prosím, proč pokoušet osud“ Na zátylku  jí naskočila husí kůže.  „Vždyť jsi sama tomu dědovi říkala, že tomu nevěříš,“ podivil se Marek. Pak ji schoval do náruče, něžně jí kolíbal a šeptal: „ Neboj se , koloušku, se mnou se ti nic nestane, já tě nikomu nedám…“ Neklidný spánek její strach odplavil….

  Pozdě ráno,  probuzena až šimráním slunečních paprsků,  se Alena sama pro sebe podivovala, že dědovo povídání vůbec mohla brát vážně. V kuchyni si vyzvedli svačinu  a vydali se na cestu k rokli.  Oba v pohodě a se zvědavostí kráčeli lesem a dbali na to, aby měli slunce stále v zádech. S přibývajícími kilometry však začali zpomalovat a nebylo to jen díky únavě. Obvyklý klid lesa se změnil. Stromy byly vyšší a sluneční světlo i přesto, že pronikalo pouze přes holé větvoví,  bylo chladnější a bledší . Občasný pokřik sojky či zakrákání havrana umlkly docela. Nefoukal téměř žádný vítr, takže náhlé prásknutí pocházející od zlomené větve je oba dost poplašilo. Dřív než se však  Alena začala opravdu bát,  dorazili na kraj rokle a strmou kamzičí cestičkou se vyškrábali na druhou stranu. Když pak udýchaní došplhali nahoru, zvědavě se rozhlíželi okolo sebe. Les byl tady ještě tišší, ale to byl jediný rozdíl od protější strany. Kam oko dohlédlo, žádné  „sarkofágy“. Alena si pro sebe oddychla a nahlas povídá: „Mám hlad, co takhle si udělat piknik?“  Marek se na ní podíval pobaveně: „No, když už jsme tady, tak to tady trochu prozkoumáme, nemusí se to povalovat hned u kraje“  „Tak to mi nevyšlo“, pomyslela si s nechutí Alena. „Jasně, že kdyby tu něco opravdu bylo, tak to nebude v čumákovat hned tady. Proto se mi taky nechce jít dál. Jenomže on to prostě musí vědět, on půjde dál, přece přede mnou nedá najevo, že se taky bojí, zatracenej  chlap, zatracenej dědek, zatracený blbý místo…“

  Pak už jen odevzdaně šla Markovi v patách, zčásti skutečně otrávená, zčásti vyděšená, že nakonec snad uvidí svou  nebo Markovu „schránku“.

  Jak si tak pro sebe povídala, téměř nevnímala okolí a tak se narazila do Marka, který zničehonic zůstal přimražený na místě. „To není možný, to si z nás ten děda dělá legraci, on to tu normálně narafičil, jinak to není možný ,normální blbej vtip “ mlel Marek stále dokola a očima fixoval bílou podlouhlou věc ležící asi dvacet metrů od místa, kde stáli. Alena se přidržela stromu. Tohle není žert, TOHLE je opravdové. Děsivý pocit v její duši zmizel, místo něj se nechala zahalit uklidňující odevzdaností. Sledovala Marka, jak se rychle blíží k podlouhlé schránce. Doběhl na místo a  Aleně stačil jediný pohled, aby si uvědomila, že při pohledu na sarkofág poznal sám sebe.  Chvíli nad ním stál, nechtěl se k němu sklánět, jenom trochu pozvedl ruku,  otočil se na Alenu a zase zpátky, netušil , co má dělat, tak zmatený a tak sám… Alena, jelikož jí nenapadlo vůbec nic, co by měla dělat nebo říkat, zůstala strnule stát s rukama objímajícíma břízku. Pak se Marek obrátil znovu k Aleně a ona poznala, že také uvěřil.  Ale v jeho pohledu bylo ještě něco. Najednou se rozeběhl zpátky a přitom ze sebe vyrážel: „Dobře, tak můj máme, teď přece ještě musíme najít ten tvůj!”  Doběhl k ní a strhl ji za ruku dále do lesa, ale ona se stále nemohla probrat z omámení, jen si říkala : „Můj, jaký můj, já tady přece nic nenajdu, takhle to nemá být…“ Pak to, co si myslela, dokázala vyslovit nahlas. Marek se na ní překvapeně  zadíval: „Když  tady mám sarkofág já, musíš ho tu mít i ty, přece patříme k sobě, nemůžeme žít jeden bez druhého, já vím, že tu najdeme i ten tvůj“  a pak už křičel: „Musí tady někde být. Musíme ho najit. Já přece nemůžu umřít sám!!“

  Pomyslela si, že to , co ona cítí, by mu stejně nedokázala vysvětlit a radši se nechala vláčet klikatě sem a tam , stačila se jen dívat pod nohy, aby nezakopla o ležící větve a pak Marek najednou vykřikl „Támhle“ a běželi na místo, kam jí ukazoval, Marek  podivně rozradostněn, ona poloomámená. Když schvácení dorazili  k tomu místu, vrátila se Markovi jeho původní strnulost. Na mechu pod nimi ležela dlouhá štíhlá kukla, křehčí  a jaksi méně průsvitná než ta Markova, ale tahle neměla žádné obrysy, jen podlouhlý tvar bez podstatných rozdílů , nedalo se ani určit, která část je horní a která dolní. Byla to prostě „kukla“. Alena si vzpomněla na dědovu definici o čase, který je vyměřen nálezci své schránky a tázavě se podívala po Markovi.  Ráda by z jeho tváře uhodla, jestli mu to už také došlo. Usoudila, že mu to došlo, ale že se tím nehodlá smířit. Otočil se od kukly a prohlásil: „To nemusí být tvoje, ta může patřit někomu jinému, musíme hledat tu tvojí , musíme jít  dál“.  Ačkoli Alena věděla, že ty dvě bílé věci jsou momentálně jediné v tomto lese a že už jiné nenajdou, nechala se vést dál a dál. Byla stále v podivném stavu omámení, necítila vůbec nic, ani strach, ani chlad , ani lítost. Po čase Marek pustil její ruku a ona šla stále vedle něj a hledala s ním tu věc, kterou nikdy neměli najít. Markovi se v očích střídaly temné i jasnější myšlenky, občas jej přistihla, jak pohybuje rty, ale nezaslechla nic z toho, co si šeptal. Blížil se soumrak a citelně se ochladilo. Nesledovala cestu, ale najednou překvapeně zvedla hlavu a zjistila, že se vynořili znovu těsně na okraji hluboké rokle. Přestože šla těsně za Markem, nějak se jí podařilo nesklouznout také dolů.  Markův křik se jí však stále  bude připomínat každý den i v každém snu…